Navigace

Odeslat stránku e-mailem

Obsah

O obci

Želetice

Obec Želetice, podle osobního jména Želeta, se nachází 13 km severovýchodně od Znojma v kotlině při potoce Křepička. Náves má obdélníkovou podobu, na západní straně obce byly grunty a na východní - "na kopci" chalupy. První písemná zmínka pochází z roku 1320, kdy byly lénem olomouckého biskupa.  Zástavba je většinou přízemní se sedlovými střechami situovanými hřebeny souběžně se silnicí. Dominantou obce je kostel sv. Jakuba. Obec je dopravní křížovatkou jak na Znojmo, tak i na Moravský Krumlov a Miroslav. Dopravní obslužnost je vcelku dobrá, ale i v těchto větších městech je velmi málo pracovních příležitostí. V obci se nachází závod AGRY Horní Dunajovice a.s. Spádově je nejblíže obec Prosiměřice, kde je zdravotní středisko, stavební úřad a matrika. V Želeticích je také základní škola (1.-9. třída) se školní jídelnou a sportovním zázemím. Dochází sem děti ze šesti okolních obcí. Jsou zde dobré podmínky pro bydlení i novou výstavbu, sportovní vyžití při volném čase, kultura a v neposlední řadě  zlepšující se okolní prostředí.

 

Historie obce Želetice

Vinařská obec Želetice leží mezi Znojmem a Miroslaví

Historie obce

Želetice je pestrá a zajímavá. První písemná zmínka o obci se datuje do roku 1320, kdy Želetice patřily Olomouckému biskupství. Během několika dalších století se v Želeticích vystřídaly různé šlechtické rody. Poměrně dlouho patřilo želetické panství rodu Březnických z Náchoda. Dalším rodem, který se zapsal do dějin obce, byl rod Berchtoldů. Jejich zásluhou byl opraven kostel, zničený a zpustlý po Třicetileté válce. Dalším rodem byli Walldorfové, kteří obec získali v roce 1755. Ignát Walldorf nechal vystavět ranně barokní kostel v roce 1768 a o dva roky později zámek v témže slohu. Na počátku padesátých let 19. století se po průtrži mračen protrhly hráze rybníků v sousedních Dunajovicích a velká voda zámek zaplavila. Jak uvádí historik Trapp, dosahovala voda do výše prvního patra. Budova se na mnoha místech bortila a podmáčená poklesla. Při opravách byla budova podepřena dřevem, aby se zabránilo zřícení. Tehdejší odborníci na statiku budov však zjevně nebezpečí zveličili, neboť přízemí bývalé zámecké budovy stojí dodnes.

Generál Laudon jel přes Želetice

Zajímavostí v historii obce je údajně jediná socha generála Laudona, ano, toho známého a opěvovaného generála Laudona, který jede přes vesnici. Není sice doloženo, zda jel Laudon právě přes Želetice, kolují dokonce historky o údajné milé, kterou zde Laudon měl, sochu zde však má zcela jistě. Socha generála stojí před místním Agrodružstvem, nenápadně se kryje keři a připomíná zašlou slávu rakouského vojevůdce, který měl na želetickém zámku obdivvatele a přátele.

Škola v cukrovaru a nadšení učitelé

Nepřehlédnutelnou dominantou Želetic je také správní budova cukrovaru. Ta byla v roce 1921 využita pro Státní měšťanskou školu a školu mateřskou. Díky podpoře Výboru národní jednoty pro jihozápadní Moravu přibylo do obce několik nadšených českých učitelů a jejich zásluhou se poněmčené Želetice stávaly kulturním střediskem celého školního obvodu. Důležitou úlohu v osvětové práci sehrála obecní knihovna, místní organizace Národní jednoty a Sbor dobrovolných hasičů, který ve své době patřil k nejlepším na okrese. V roce 1933 byla postavena nová hasičská zbrojnice a měšťanská škola se dočkala nové budovy o čtyři roky později.

Nešťastný rok 1938 a sudetské Želetice

Rok 1938 byl pro Želetice tragickým. Obec byla připojena k Sudetům. Část obyvatel se přihlásila k německé národnosti, český živel byl potlačen. Školy byly opět německé, mladí muži a chlapci, přestože německy většinou neuměli, museli nastoupit do německé armády. Mnozí z nich ztratili své životy na různých evropských frontách. Po skončení 2. světové války byla část německých obyvatel odsunuta.

Obec prošla všemi etapami budování socialismu

Poválečné období bylo typické svou budovatelskou etapou socialismu. V roce 1950 bylo založeno Jednotné zemědělské družstvo, které se později začlenilo do JZD Horní Dunajovice a v roce 1989 bylo přebudováno na akciovou společnost AGRA. Obec byla dvakrát integrována do střediskových obcí.

Další zkvalitňování života v obci

Po roce 1989 se opět osamostatnila. Začala nová etapa obnovy vesnice. Dokončena byla kanalizace, do provozu byla uvedena čistička odpadních vod, obec provedla kompletní plynofikaci. Dále se podařilo zavést přívod zdravé pitné vody, zpevnily se vozovky, upravily chodníky, odstraněny byly černé skládky a jejich plochy byly zalesněny. Došlo k rekonstrukci sportovního areálu a zřízeno bylo také obecní divadlo (viz samostatná kapitola).

Dožívající lípy v historické aleji musely být vykáceny a vysázeny byly stromy mladé. Bývalý zámecký park je stále obnovován za dozoru odborníků Státního památkového ústavu. V současné době probíhá výstavba mlýnského náhonu, který bude v budoucnu napájet zámecký rybníček.

Velké úsilí si vyžádala generální oprava barokního kostela sv. Jakuba v letech 1999 až 2000. Obec se dnes stará o provoz úplné základní školy včetně školní kuchyně. Kulturní a společenský život v obci zajišťuje také Divadelní spolek Želetín, který uvádí své hry v obecním divadle. Sportovní vyžití zajišťuje místní sportovní klub, který má k dispozici sportovní areál s koupalištěm. Obec Želetice získala v roce 2000 ocenění Vesnice roku a v krajské soutěži obdržela Bílou stuhu za práci s mládeží. Následující rok obec obhájila titul Vesnice roku, což svědčí o trvalé kvalitní práci všech obyvatel obce a místního obecního úřadu. K dalším oceněním přibyla také Zelená stuha za péči o životní prostředí. Třetí titul Vesnice roku získaly želetičtí znovu v roce 2003 a ten, kdo obec zná nebo jí jen projíždí, musí uznat, že zaslouženě.”

Znojemský týden, 18. srpen 2004, 33/04

Zámek Želetice

Již v roce 1351 se v Želeticích připomíná tvrz jako sídlo dědičného panství. Jistý Jaroslav ze Zbraslavic ji předtím i s příslušenstvím prodal za 750 hřiven Purkartovi z Mohelna. Od tohoto Želetice přešly na odnož vladyckého rodu z nedalekého Černína. Čas z Černína ji v roce 1360 postupuje svému bratru Pešíkovi. Od roku 1412 se však na rovných sto let na Želeticích usazuje rod Rechenberků. Jan Rechenberk ze Želetic pak prodal roku 1512 Želetice a pustou ves Purkmanice (neznámé polohy) Jindřichovi Lechvickému ze Zástřizl. Tímto se sice rod Rechenberků se ze želetické historie vytratil, ne však z moravských dějin.

Vhodný objekt pozemkové spekulace

V roce 1531 na tvrzi seděl Ctibor Vranovský z Vranova. Později – v polovině 16. století – se ocitla v držení vlastníků nedalekých Horních Dunajovic Březnických z Náchoda. Po bitvě na Bílé Hoře bychom želetickou tvrz našli mezi majetkem, který byl konfiskován Karlu Václavovi Hodickému z Hodic. Za 50 000 rýnských zlatých si ji 13. prosince 1641 koupil Jan hrabě Goetz. Když tento roku 1677 zemřel, bylo zboží ve prospěch jeho sirotků zapsáno Františkovi Zdislavovi z Krajku, který je však roku 1686 prodal za 21 300 zlatých Kláře Rosalii hraběnce z Martinic. Obratem tvrz i se zbožím prodala Janu Kryštofu Říkovskému z Domčic – za 27 600 zlatých. Právě tento majitel se do podoby Želetic nesmazatelně zapsal, když si na místě letité tvrze dal vystavět skromnější barokní zámek. Dalším vlastníkem se roku 1693 stala Marie Antonie hraběnka von Blier, později Ester Isabela hraběnka Berchtoldové. Po rodě Berchtoldů připadl statek se zámkem novým majitelům – Walldorfům, když Prosper hrabě Berchtold prodal posledního dne roku 1755 Želetice za 150 000 rýnských zlatých Marii Elišce hraběnce Walldorfové.

Chorinští a generál Laudon

Její syn Ignác, poslední mužský potomek hrabat Walldorfů, určil v březnu 1796 za dědice svých četných statků a zámků (Sádek, Chorině, Brumov či Veselí nad Moravou) císařského rytmistra a rytíře řádu Maltézských rytířů Františka Kajetána hraběte Chorinského, svobodného pána z Ledské (1761-1840). Možná právě v této souvislosti se nedaleko bývalého zámku dodnes nachází socha legendárního rakouského vojevůdce livonského původu maršála Ernsta Gideona Laudona (1717 – 1790). Je sice známo, že již na podzim roku 1764 se Laudon zúčastnil ve Znojmě schůzky vojenských hodnostářů k návrhu nového služebního a cvičebního řádu monarchie, ovšem vojevůdcův pobyt na tehdy nepříliš významném zámku nebyl dosud prokázán. Spíše je třeba hledat vazbu jinde – František Chorinský mu stál blízko v posledních fázích života, byl dokonce jedním ze dvou svědků závěti, kterou starý maršál nadiktoval krátce před smrtí v červenci 1790 v Novém Jičíně. Za Chorinských byly do želetického zámku převezeny také další četné hodnotné rukopisy, knihy a staré tisky. Na malebný, avšak architektonicky nijak zvláštní zámeček v údolí navazoval romantický anglický park. Zámek se stal součástí statků Žerotice a Domčice a ztratil sídelní funkci.

Přírodní katastrofa přispěla ke ztrátě lesku

Navíc počátkem padesátých let 19. století postihla zámek katastrofa. Za průtrže mračen se přeplnily a protrhly hráze dvou rybníků položených výše než byl zámek. Zámecké budovy byly prý tehdy zaplaveny vodou a kalným bahnem až do výšky prvního patra. Budova se začala na některých místech bortit a jinde částečně poklesla Roku 1862 koupil zámek a statek Želetice velkostatkář a cukrovarník Karl Friedrich Kammel (nar. 1813). Od roku 1841 byla jeho ženou o sedm let starší Anna hraběnka z Hardeku, dědička panství Hrušovany. V roce 1861 se jeho dětem otevřela cesta mezi rakouskou aristokracii tím, že byl nobilitován a byl mu udělen predikát odvozující se od predikátu jeho ženy – von Hardegger (podle panství Hardek–Hardegg), který si rodina připojila k původnímu jménu. V té době přestal být zámek obýván, došlo i k jeho částečné demolici a materiálu bylo používáno k účelům na stavbu dvora. Statek poté zdědil syn Karla Friedricha a Anny MUDr. Dominik Kammel von Hardegger (1844-1915), významný rakouský cestovatel, přírodovědec a lékař.

Ačkoliv zámek již nikdy nesloužil rezidenční funkci, i přes živelnou katastrofu a následné nešetrné užívání je dodnes zachován. Je potěšující a pro obec žijící bohatým kulturním životem příznačné, že došlo i na regeneraci toho, co zůstalo ze zámeckého parku.

Znojemský týden, 28/2005, Putování po zašlé slávě šlechtických sídel, Mgr. Jan TOMAN